Jon Barnes a několik příkladů demokratizace demokracie

Mezi kritiky se coby vyjádření domnělé intelektuální nadřazenosti rád skloňuje pojem techno-optimismus. Pojem, jenž označuje z dnešního pohledu příliš přemrštěné ideály, které byly vkládány do technologií a internetu s ohledem na jejich potenciál způsobit pozitivní transformaci společnosti. Přestože je éra techno-optimismu situována zejména do devadesátých let 20. století, je beze vší pochybnost to, že tento postoj v různých podobách zhusta vládne dodnes. Dnešní techno-optimismus lze spojovat kupříkladu s aktivitami stále se rozpínajícího konglomerátu Google či s novými platformami tzv. kolaborativní ekonomiky UBER a airbnb. Ve všech případech je pak patrná proklamace úctyhodných společenských ideálů, jež jde ruku v ruce s řadou negativních externalit vyplývajících z toho, že tyto firmy své ideály realizují v paradigmatu kapitalistické logiky. A tak nám Google sice pomalu vytváří revoluční globální komunikační infrastrukturu, ale vedle toho se stává nebezpečným monopolem, který se neštítí cenzury, a kolaborativní ekonomika vedle pozitivní hodnoty sdílení svého majetku a času s druhými přináší v mnoha ohledech problematický business zbavený daňové povinnosti. Vedle toho lze spatřovat paralelní, o poznání průzračnější svět otevřeného softwaru, v němž kapitalistická logika nemá místo. Tímto způsobem spatřil světlo světa operační systém Linux, webový prohlížeč Firefox či úspěšná encyklopedie Wikipedia a lze sem nakonec řadit i aktivity těch, kteří zamýšlejí pomocí nových typů digitálních platforem proměnit fungování státu. Není tajemstvím, že lidé ze sféry open-source často stojí zároveň (minimálně) jednou nohou v businessu a namnoze z něj, nikoliv pouze finančně, čerpají. Lze proto říci, že tyto dva světy techno-optimismu se nakonec vůbec nevylučují. Nakonec, business myšlení, ideál otevřenosti a čistý idealismus může být integrován i v jedné osobnosti.

Mezi tyto případy je možné řadit také Jona Barnese, teprve jednatřicetiletého vizionáře a konzultanta v oboru podnikatelského managementu, žijícího toho času v Brightonu. Barnes je se svým pohledem na svět technologií až nakažlivě optimistický. Byť si je vědom mnoha rizik současného vývoje a otevřeně přiznává, že pokud jde o internet, směřujeme k čemusi na způsob Skynetu, zbytečně nekritizuje. Ví sice, že jeho vize jsou slyšeny zatím pouze úzkou vrstvou společenského spektra, ovšem přesvědčení o možnosti skutečně významné společenské změny mu tato skutečnost jak se zdá nebere. Vedle svého povolání, jímž je transformace organizací k modernějšímu, svobodnějšímu typu managementu, se zabývá ještě inovacemi demokracie pomocí nových digitálních platforem, o níž v září tohoto roku (2017) vydal knihu s názvem Democracy Squared. A digital revolution that’s about to democratise democracy. (Demokracie na druhou. Digitální revoluce, která demokratizuje demokracii.). Kniha, o níž v tomto článku bude řeč, představuje Barnesův světonázor, jeho teoretické založení a především pak několik příkladů průkopnických projektů na poli digitální demokracie. Díky svému relativně širokému záběru a rozsáhlým citacím samotných digitálních „podnikatelů s demokracií“, poskytuje kniha užitečnou, byť samozřejmě pouze částečnou mapu současného dění, jež na knižním trhu dosud chyběla.

Myšlenková východiska knihy stojí na přesvědčení, že současná politická selhání plynou jednoduše z toho, že jsme dosud dostatečně nerozvinuli demokratický potenciál, který nám nabízí síťové propojení. Dnešní reprezentativní (oligarchické) demokracie by se díky chytré implementaci demokratických platforem mohly stát jednou provždy odstrašující minulostí. Namísto mocných a egem motivovaných populistických politiků, by nastoupila vláda mocných procesů navržených specialisty z technologické sféry ve spolupráci s lidmi z ostatních oborů. Cílem je zrodit cosi, co internetový guru Tim O’Reilly před lety pojmenoval „Government as a Platform“ (vládu jako platformu). Barnesovi nejde jenom o vylepšenou formu hlasování, o nějaká jednoduše pojatá digitální referenda. Jeho vize (a vize představovaných osobností) je daleko radikálnější než například česká demokracie21 Karla Janečka, jež se pouze pokouší vylepšit výsledky hlasování zavedením tří pozitivních a jednoho negativního hlasu. Ač v knize tento pojem padne pouze jednou, jedná se celou dobu o vizi demokracie a státu, ve kterém je vědomě rozvíjena kolektivní inteligence.

Barnes ve své knize pouze minimálně vychází z filosofických pramenů. Dle určitých zmínek se zdá, že je do nějaké míry zastáncem futurismu Raye Kurzweila a jednou se odkazuje k integrální filosofii Kena Wilbera. Hlavním zdrojem Barnesovo inspirace jsou, vzhledem k jeho vzdělání zcela pochopitelně, progresivní přístupy v managementu posledních dekád. Transformativní zkušeností pro Barnese bylo zejména setkání se s revolučním demokratickým managementem firmy Semco, ovlivnil ho také manažerský bestseller poslední doby Reinventing Organizations od Frederica Lalouxe, manifest responsive.orgagile a lean software development uplatňovaný v drtivé většině digitálních start-upů a forma managementu zvaná sociokracie, respektive její dnešní obdoba rozšiřovaná pod značkou Holocracy (holokracie), jíž proslavila firma Zappos.

Je důležité zdůraznit, že když Barnes hovoří o demokratické diskuzi, nejde mu v první řadě o rozhodování založené na konsenzu, ale většinou o tzv. „Consent based decision making“, tj. rozhodování na základě souhlasu, spočívající jednoduše v tom, že všichni mají možnost se vyjádřit a pokud nikdo nemá nějaké zásadní námitky, jde se cestou většiny. Ač snahy o konsenzus Barnes zcela nezavrhuje, bere v potaz jejich častou nefunkčnost, lakonicky vyjádřenou heslem „Velbloud je kůň navržený na základě konsensu“. Svou roli zde také hraje rychlost, jejíž benefity Barnes spatřuje opět ve světě technologického businessu. Inspirací je mu populární heslo v Silicon Valley radící startupům „you should fail fast“ (měl bys selhat rychle). Tato vědomější obdoba metody pokus-omyl zaručuje vysokou efektivitu a vyvarování se zbytečné dlouhodobé práce na přípravách něčeho, co nakonec stejně často nemusí fungovat. V kontextu demokracie by to pak znamenalo experimentální zavádění procesů na pouze určitém území po určitou dobu, jež by potvrdilo jejich použitelnost v širším měřítku. Ostatně, něco takového, jak sám autor připomíná, už funguje svým způsobem ve Švýcarsku s jeho kantonovým systémem.

Bezpečnostní řešení online systémů hlasování dle Barnese zajistí systém distribuované sítě Blockchain, jenž v současnosti stojí v pozadí stále populárnější digitální měny Bitcoin. Blockchain poskytuje veřejný záznam transakcí, jež však nejsou ukládány v jedné databázi, ale v tisících jednotlivých databázích najednou. Neexistuje zde žádná centralizovaná verze záznamu, která by mohla být poškozena či zneužita a není zde ani žádná organizace, která by záznamy kontrolovala. Blockchain funguje tak, že posílá transakce (v případě online hlasování hlasy) do mnoha různých databází, jejichž zpracování se musí shodovat, aby mohla být transakce považovaná za platnou a přidána. Nečestné úpravy jednoho či více záznamů způsobí to, že nová informace bude zamítnuta zbytkem sítě, jelikož kolektivní zpracování záznamu nebude stejné. Jakmile tedy občan v systému Blockchain odvolí, nemůže být nikdy jeho hlasování změněno ani odstraněno.

Praktickou část své knihy Barnes uvádí slavným citátem Richarda Buckminstera Fullera „You never change things by fighting the existing reality. To change something, build a new model that makes the existing model obsolete.“ („Abyste změnili existující paradigma, nesnažte se měnit ten starý a problematický systém. Vytvořte místo toho nový systém, který učiní ten starý nadbytečným.“). Ten lze v dnešní době chápat jako nepřímé přihlášení se k myšlenkovému kontextu integrální kultury,  jejíž členové se nestaví na barikádu žádné ze současných ideologií, ať už levicových či pravicových, a změnu si představují nikoliv jako revoluci, ale jako evoluci postupnými inovacemi v jednotlivých oborech.

Barnes představuje postupně pět iniciativ: Australskou aplikaci MiVote, pokus o kolaborativní přepracování ústavy na Islandu, aplikace, jež vizualizují vztahy mezi názorovými skupinami pol.is, aplikaci Democracy Earth a estonský program plně digitalizovaného občanství e-residency.

MiVote

Aplikace MiVote australského internetového podnikatele Adama Jacobyho představuje dle Barnese nejpropracovanější demokratickou digitální platformou současnosti. Vznikající platforma stojí na myšlence, že problémem současné politiky je to, že se hned na samém počátku vše v politice štěpí do jednotlivých ideologií, které již mají na základní otázky předem připravenou odpověď. Namísto toho Jacoby staví neideologickou diskuzi o tom, kam nás dané politické rozhodnutí může zavést. Systém MiVote rovněž nestojí na zelené louce, ale následuje určitou sadu základních lidských hodnot, které jeho uživatelé musí dodržovat, jako rovnost příležitostí, transparentnost či odpovědnost, čímž se chce vyhnout nespravedlnostem a všemožným extrémismům. Samotný hlasovací systém pak vypadá následovně: zainteresovaný občan se přihlásí ke konkrétnímu tématu a na základě toho obdrží přístup do knihovny zdrojů. Tyto zdroje prochází kontrolou, která se stará o co možná největší objektivitu, nestrannost a o to, aby zdroje poskytovaly vyčerpávající přehled všech pohledů na danou záležitost. Vše prochází přes politický, etický a vládní výbor a následně musí být výsledný materiál podepsán správní radou služby MiVote. Ke všem informacím jsou poskytovány dodatečné informace, jež představují kontext či vyjasňují povahu podaných informací, tedy zda-li je něco dokázaným faktem, zda nikoliv atd. Když Jacoby uvádí příklad tématu klimatických změn, slibuje poskytnout i informace o opačném názorovém spektru minority akademiků, včetně seznamu jejich literatury apod. Člověku se zde nabízí otázka, zda tento elitářský podnik požadující od běžného elektorátu vědecké rigorozity, nebude právě kamenem úrazu nabízeného řešení. Cesta k vědomějšímu politickému rozhodování to je jistě správná, koneckonců by s tím souhlasil i starý Platón, ovšem je možné takové hlasování, jehož je schopna zúčastnit se jen hrstka vyvolených, ještě označovat za vůli lidu? Posledním důležitým aspektem Jacobyho systému je to, že výsledek 51/49% není platným vítězstvím strany s 51%. S daným rozhodnutím se na platformě MiVote musí ztotožňovat převážná většina. Ač předložený design digitální demokracie vzbuzuje otazníky, je na něm sympatická pokora a realističnost jeho zakladatele, která může přinést své ovoce. Za prvé, Jacoby otevřeně přiznává, že samotné technologické řešení demokracii zlepšit nemůže, a za druhé Jacoby dle své vlastní smlouvy musí v roce 2023 platformu nadobro opustit a přenechat hlas jiným.

Islandská ústava

Druhý Barnesův příklad je vytváření islandské ústavy pomocí metody online crowdsourcingu. Skupina občanských aktivistů za pomocí zkušených designerů (například designerů se světoznámé společnosti IDEO) zapojili zhruba 40 000 lidí, kteří společně vytvořili aktualizovanou ústavu, s níž se ztotožnilo téměř 70% populace a mnohými byla považována za „osvícenou“. Proces byl zhruba následující: Kolem 1000 lidí nejdříve společně navrhlo budoucnost Islandu, následně malá rada 25 lidí vytvořila na základě toho konkrétní reprezentativní materiál a nakonec přišel iterativní veřejný proces online komentování, vylepšování připraveného materiálu a vkládání vlastních návrhů veřejností. Reprezentující osobnosti se staly pouhými facilitátory, kteří poslouchali hlasy všech a za pomocí integrace perspektiv hledali způsoby, jak jít jako skupina společným směrem. Důležité bylo to, že proces vytváření ústavy se nezabýval pouze nějakými zákony a nebyl o nějakých osobnostech a stranách, ale šlo v něm o vytváření společné představy o tom, kam je třeba směřovat a jakými prostředky toho lze dosáhnout. I přes dobrý výsledek a vysokou míru spokojenosti s konečnou formou, nakonec kvůli tamním politickým hrám ústava schválena nebyla.

pol.is

Aplikace pol.is pomáhá velkým organizacím a velkým skupinám porozumět sama sobě, a to pomocí vizualizace a pomocí strojového učení (takzvaný machine learning), které pomáhá identifikovat místa, kde vzniká mezi lidmi konsenzus. Projekt byl založen v roce 2014 web developerem Colinem Megillem, absolventem mezinárodních vztahů specializujícího se na vizualizace dat, spolu s developerem Michaelem Bjorkegrenem a datovým analytikem Christopherem Smallem. Aplikace pol.is je založena na využití dotazníků zaměřených na určité téma, v nichž lidé reagují na výroky ostatních souhlasem, nesouhlasem či mlčením. Zároveň každý uživatel má možnost přidat svůj vlastní komentář k danému problému. Všichni účastníci dotazníku jsou pomocí umělé inteligence průběžně, v reálném čase, zařazování do názorových skupin, jež jsou prezentovány ve vizuální podobě.

Místem využití aplikace pol.is se v současné době stal Taiwan, kde souhrou okolností vyrostlo velmi příznivé prostředí pro experimenty s participativní demokracií. Iniciativa vTaiwan zde v roce 2015 využila pol.is pro podporu veřejného dialogu o regulacích služeb Uber a AirBnB. Uživatelé byli do aplikace pol.is zváni zejména skrze facebookovou kampaň. Následně se vytvořila videa, kde akademici a státní zástupci odpovídali na záležitosti, které se řešily na platformě pol.is. Následovalo osobní setkání zástupců občanské společnosti a vlády a následně se vláda zavázala k tomu, že se bude jednat dle bodů, ve kterých se dosáhlo konsenzu a poskytla podrobné vysvětlení tam, kde konsenzus nebyl možný. Celý proces trval tři měsíce, měl 2000 diváků živého vysílání, okolo 200 návrhů, a 20 přispěvatelů se účastnilo osobního setkání. Veřejná diskuze začala prvního února 2015 a prvního května byla již konsenzuální ustanovení parlamentem zapsána do zákona. Po několika letech vývoje aplikace ve spolupráci s týmem iniciativy vTaiwan se pol.is stala open-source aplikací.

DemocracyOS

DemocracyOS a její novější verze Democracy Earth je iniciativa původem z Argentiny, která dnes působí v San Franciscu, Paříži a New Yorku a jejíž cíl je nikoliv nepodobný zmíněnému MiVote. Cílem je vytvořit propracovanou open-source online aplikaci digitální demokracie za pomoci technologie blockchain a přesvědčit veřejnost o tom, že jinou cestou budoucnost nevede. Skupina zakladatelů vedená internetovým podnikatelem Santiagem Sirim vytvořila již v roce 2012 první verzi jejich aplikace DemocracyOS a fiktivní politickou stranu zvanou Partido de la Red (Net Party, síťová strana), coby neodmyslitelné offline rozšíření své online platformy. Strana byla jakýmsi trojským koněm nového systému do systému stávajícího a měla plnit vůli lidu, jež se zhmotňuje uvnitř aplikace DemocracyOS.

Pokud tlak politickou stranou nebude fungovat, Siri se domnívá, že by mohlo být efektivní prosté zveřejňování vůle lidu promítnuté v online aplikaci, což by politiky mohlo dostat pod určitý tlak při svém rozhodování. Počátkem roku dostala dotaci od jednoho z nejsrespektovanějších investorů ze Sillicon Valley, YCombinatorcož dalo vzniknout ještě mnohem ambicióznějšímu neziskovému projektu Democracy Earth. Podobně jako u MiVote zde nejde o přímou demokracii omezenou na hlasování, ale o platformu pro diskuze o jednotlivých důležitých tématech. Základem aplikace je princip „tekuté demokracie“ (liquid democracy), který umožňuje hlasovat pouze u témat, o které se člověk zajímá, a delegovat hlasovací práva u témat, o nichž příliš neví, na ty, kterým věří.

S investorem v zádech nyní dělají kolem aplikace rozsáhlé výzkumy ve spolupráci s univerzitami. Součástí projektu Democracy Earth je manifest „The Social Smart Contract„.

Poslední projekt, který Barnes ve své knize popisuje, estonská iniciativa E-residency, trochu vypadává z konceptu knihy, nicméně dobře poukazuje na progresivní digitální politiku Estonska. Estonsko a jak Barnes v knize připomíná, také Velká Británie se svým Government Digital Service, ukazuje správný směr vývoje, který nespočívá jen v prosté digitalizaci některých úředních úkonů.

Jako mnoho z nás si Barnes uvědomuje, že bez významné změny vzdělávání se přechod k participativní formě demokracie nebude moci odehrát. Proto v současné době připravuje další knihu, jež by měla svou formou i obsahem být volnou odpovědí na knihu o demokracii. Podobně jako raní technooptimisté nachází Barnes souvislost současného rozvoje digitálního světa s kontrakulturním hnutím šedesátých let, a to dokonce tak mocnou, že neváhá s jistou dávkou patosu konec knihy dozdobit textem písně Boba Dylana The Times They Are A-Changin‘.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho s ostatními!

One thought on “Jon Barnes a několik příkladů demokratizace demokracie”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *